Je tomu přesně rok, když jsme se domlouvali, že bychom jako Goofáci mohli někam vyrazit společně na maraton do zahraničí. Slovo dalo slovo a ukázalo se , že když už tak pojedeme Salzkamergut Trophy. Ideální trať se mi zdála 119 km, ale po rozhovoru s Danem, že přeci, když už jedeme do Alp tak si užijeme nejdelší královskou 211 km. Já mám rád výzvy a kývl jsem na to. Zaplatil startovné, aby mě nic už nemohlo odradit od zdolání svého cíle pro rok 2014. Teprve pak jsem si zjišťoval podrobnosti o závodě. Jak pozdě. Informace, co se ke mně dostaly, že jsou to šotolinové výjezdy, sjezdy a jeden výšlap na Salzberg a před cílem horší sjezd a jinak nic. Technicky nic náročného. Počasí, že je tam zrádné a jednou dokonce kvůli sněhu museli na 100 km zrušit závod. No co tedy vím, že musím najet co nejvíce na vytrvalost, abych to vydržel a tak jsem se snažil, co čas dovolil. Díky rodině, že jsem mohl i na sedm hodin se jet projet atd.

V průběhu přípravy jsem objel Krále Šumavy, což je půlka rakouské porce a v cíli, když by mi někdo řekl, tak ještě jednou poslal bych ho, víte kam? Pak už jen delší Drtič, který se objel celkem v pohodě a tady si říkám stejná pohoda v Rakousku? Mohlo by to klapnout. Přípravu malinko narušily dvě Goofy akce , protože odpusťte si šunkovou kýtu či dobře vychlazené v partě dobrých kamarádů. Pak už jsem jen sledoval videa z let minulých a zjišťuji, že sjezdy nevedou jen po šotolině, ale po kamenech, kořenech a sjezdovkách. ZRADA. Pak jen doladit kolo, aby vše bylo stoprocentní, jsem nucen vyměnit kliky a tak rovnou beru 180mm, když už jsem tak vyrostl. To, že se ztíží převody, mi prý vadit nebude. ZRADA Vadilo . Co bych dal za větší kazetu či jiný převodník, než je 42x30. Po roce jedeme na start a týden před, už jsem sledoval rosničku, která stále seděla na ukazateli mokro. Říkám si, že týden dopředu stejně nikdy předpověď nevyšla. Já přeci v dešti nejezdím a chci si užít závod při krásném počasí. 
 
Krátká zastávka ve Welsu, výměna sedla, o kterém vím, že na něm vydržím sedět i delší časový úsek. Razítko, že kolo mám v pořádku od kluků ze servisu, nám ušetřilo dvě hodiny stání ve frontě na potvrzení přímo na místě. Vyzvednutí čísla, proběhlo bez čekání a pak rychlý přesun na penzion, kde si dáme věci. Pak byla myšlenka, že se půjdeme projet a protočit nohy po cestě, ale jen co jsme dojeli, začalo pršet. Nevadí, máme další myšlenku. Jdeme na pivo . Pak nandáme čísla, dohodneme se, že vstaneme ve tři, ale proti tomu jsem neúspěšně protestoval. Pak se kolmo dopravíme na start. Jsou tu tři ráno, prší. ZRADA, kde je to hezké počasí, které mělo být při mém zdolávání Salzky? Nic, měním plán a jdu zpět do postele. V hlavě si říkám, nejedu, to je nesmysl, nikdy jsem nic tak dlouhého nejel a natož v tomhle počasí. Palin se obléká, žene ho hec od Bonkieho, jím vypsaná prémie, když to dojede v limitu. Nic, měním znova plán a jedu na start autem. Neprší uf. START v pět ráno ještě skoro za tmy. Jedu a začalo pršet. Hm, ale nevadí, už jedu. Po dvou km dávám nejlehčí převod a jiný do kopců už nepoužívám. Díky za radu, že nebudu lehčí potřebovat, si říkám pokaždé, když koukám vedle sebe na borce, co točí lehce nohama a já vedle nich šlapu vodu. Nevadí holt jedu na Ulricha . Dle rad zastavím na každé občerstvovačce a něco zobnu. Sjezdy není ani jeden, který jsem čekal a dokonce jsou i takové co musí celé startovní pole jít a já volal o pomoc horolezcům, ať mi tam dají alespoň lano . Výjezdy ano. Taky i byly po té šotolině, ale kde se tam vzali někde ty šutry a kořeny, kde je to při dešti rozbahněné a skoro se nedá jet? No nevadí, nejedu, jdu . Po šesti hodinách si říkám, že teď jsem dojížděl krále a já se teprve blížím na 90. km. to nejtěžší mám před sebou. Bude to ještě dlouhý den . Výšlap na Salzberg? Zde znova volám o pomoc horolezce, tentokrát ať mi půjčí cepín . No už jen se vydrápat na nejvyšší vrchol, pak už jen vlnka 5km kopec na mrzáka a bude cíl. Před cílem dojíždím Hanyse, co jede 119km a společně ruku v ruce, protneme cíl.
Patnáct hodin v sedle a v hlavě guláš. To je to, co jsem chtěl? Hned v cíli říkám, že ne, že jednou a dost. Potkávám Petera z Welsu. Gratuluje mi, že jsem dojel a říká, že jemu se to podařilo až na potřetí. Teď už jich má 7 zdolaných. Blázen říkám si, ale on mi skočí do myšlenky, říká, dnes si asi řekneš, že ne, ale zítra už budeš rád a v pondělí, že to dáš s lepším časem. HA. Neděle balíme a já jsem opravdu rád . Pondělí a já opravdu uvažuji, že bych to dal ještě jednou. Úterý já opravdu už vím . Podaří-li se najet kilometry, bez nich to já, skoro stokilový Tirák, nedám. Vyměním kazetu ještě o dva zuby více a POJEDU. Jedno vím, že je to celé hlavně o hlavě, že ji musíte nachystat, že opravdu pojedete dlouho a nekoukat na hodinky,  jedete třeba už 7hodin. Nohy sebou nezapomenout. Pak už opravdu si užijete závod, který svojí krásou, se vám po první účasti zažere po kůži. Jak říkal PETER! Za rok znova?    ICE