Výroční ročník desátého výjezdu na Praděd je zas minulostí. Většinou jen vyvěsíme výsledky a fotografie a napíšeme něco o počasí, ale letos tomu je jinak. Začneme tím nejjednodušším a to počasím. Letos bylo asi nejhorší počasí za deset let a to déšť a na Pradědu dva stupně. Teď k výsledkům, ale malinko obloukem. Kdo sleduje pravidelně naše stránky, tak mu nemohlo uniknout, že z výsledkové listiny po delší dobu vypadl její pravidelný účastník Icesen, který jezdil každý rok a to až do doby než vážně onemocněl. Je to můj táta, teď už to bude malinko psané z mého pohledu.

Vypadalo to už, že znovu sedne na kolo, když ho postihla další a to ještě vážnější nemoc rakovina. Musel na složitou operaci po které skončil jen s 30 % plic. Rozepisovat se tu o rekonvalescenci by bylo na moc dlouho, ale jedna věc v jejím průběhu mně zůstala v paměti a to věta. „Na Praděd už se nikdy na kole nepodívám.“ Větu nám zopakoval na Malé Morávce, když konečně mohl přijet mezi nás, a o osudu letošního Pradědu bylo rozhodnuto. Po malé diskuzi s Radkem (díky) jsme zvolili taktiku. A přemluvili jsme tátu, ať se postaví na start kvůli focení (společná fotka Goofáků), ale po rozjetí, za pomoci každého z nás, se dostal jako první na Praděd a právem si zasloužil toto vítězství a to proto, že vyhrál mnohem víc. Gratulujeme všichni Goofáci a za sebe Tati jen tak dál, jsi dál mým motorem. Za sebe díky všem, co jste jeli. Děkuji alespoň touto cestou.  Díky ICE